Šmídovy návraty do zmizelých Sudet

Šmíd zemřel před čtyřmi lety. Jeho nespornou zásluhou zůstane, že vedle populárních průvodců vodáctvím a turistikou jako první otevřel do zapomnění špatně odklizené problémy Sudet: soužití Čechů, Němců a Židů. S osobním nasazením, účastí, a se snahou věci pojmenovat, hledat odpuštění a nacházet soužití v Evropě zbavené zhoubných ideologií.

Cejch, příběh dvou znepřátelených německých rodin z neexistující vsi Bach a jedné české z vnitrozemí, je ze všeho nejvíc rodovou ságou od osídlení za posledních Přemyslovců s akcentem na události kolem poslední světové války a po ní.

Asi nejvíc mu ubližuje distribuční slogan: Vícegenerační western z centrálního Krušnohoří. Je to laciné a zavádějící.
Šmíd má v Ústí, ale i v Chebu dost příznivců, kteří znají nejenom jeho Proč bychom se netopili nebo Proč bychom se nepotili, a na Cejch přijdou i v jeho nepokřiveném žánrovém pojmenování – sága.

Bartoš zvolil rychlé prostřihy dějů, z jejichž střípků je poskládán i základní apel. V Sudetech žila i smíšená manželství, která to měla těžké od nástupu Hitlera k moci, za války, ale hlavně po ní. S cejchem žila vždycky, když se rozhodování o lidech, smyslem jejichž života byla „jen“ práce a starost o rodinu, chopila bezskrupulózní lůza.

Dobrým nápadem je netahat na jeviště děti. Ty zastupují loutky. Nejsilnější je pak Cejch v pojmenování příčin a následků, v reflektování nepoučitelnosti mnohých lidí živících nenávist až do našich časů.

V Cejchu hrají Schmelzerovy, Vogelovy a Koudelovy opravdu všichni, kdo mají ruce a nohy, a tak zmíním jen Pavlu Janiššovou a Vuka Čelebiče, představitele Hildegardy a Jana, tedy dvojice páchající sňatkem zradu na znesvářených národech, ale též nositele výzvy k usmíření. Šmíd nám ji odkázal s výmluvností a opravdovostí jemu vlastní.

Hodnocení: 65%