Setkání silných jedinců je vždy komplikované

Jaké je to hrát matku v rodině s maniodepresivní dcerou, rozhádanými syny a ješitným starcem?

Náročné. Všichni ti lidé jsou osobnosti. Vždy, když se jich sejde hned několik, je to komplikované. Moje maminka je ze sedmi dětí a tam byl také každý osobností. Každý měl svůj názor.

Máte jako herečka nějakou techniku nebo rituál, jak se po vyčerpávajícím výkonu po představení sama nezhroutit?

Jdeme s manželem, Pavlem Markem, který ve hře hraje se mnou, pomalou procházkou domů. A tam si dáme skleničku vína a mluvíme o úplně normálních věcech. Jen ne o divadle.

V roli Otce je Pavel Marek mimo jiné mimořádně umanutý, ješitný paličák, jakými se v jeho věku řada mužů bohužel stává. Nepřijde vám pak doma coby manžel jako úplně senzační chlap?

Hlavně jsem mu řekla: „Ať tě to samo, co Otce, nikdy nepotká.“

A nepotkalo?

Ne. Jsme spolu hodně let, od jedenaosmdesátého roku, a žádnou Itálii doma nemáme. Když se mnou někdy má Pavel nějaký problém, tak mlčí, zarytě mlčí. A já se pak jdu nadýchat čerstvého vzduchu.

Jak se vám hraje s hercem, který je zároveň vaším manželem? Je to jednodušší nebo těžší než s jinými kolegy? Máte občas chuť ho režírovat nebo on vás?

Bohudík se nám nic podobného nepřihodilo. Pavel je doma můj manžel a v divadle můj kolega.

Co jste si říkala, když jste zjistila, že ve hře budete hrát a přečetla si scénář Milada Uhdeho?

Zaprvé, že je pěkná kláda – je to náročné. O to silnější bylo, když jsem text dočetla. Je od žijícího autora, který popisuje osud své rodiny. Nedávno jsem potkala kamarádku z Brna, která kus svého života bydlela vedle toho černého domu z názvu hry. Jen už dnes není černý. A podobně jako ve hře v něm zůstala bydlet autorova sestra. Před několika lety bohužel zemřela a dům už není v rodině.

Váže se ke hře ještě nějaká další osobní vzpomínka?

S panem Uhdem na hře spolupracoval dramaturg Zdeněk Hedbávný, který nám byl svědkem na svatbě, když jsme se s Pavlem brali. A když jsme dostali role v Zázraku v černém domě, říkali jsme si, že nám tak zamával z nebe.

Co říkal autor Milan Uhde po své nedávné návštěvě na provedení hry v Chebu?

Pan Uhde měl po představení debatu v divadelním klubu. Byl úžasný. Jeho reakce na kus, který viděl byla: „Někdy se přihodí, že se na představení snese neviditelný anděl. A já měl to štěstí, že jsem byl u toho.“ Na jeho srdečné obejmutí při děkovačce nikdy nezapomenu.

Ve hře hraje svou roli válka a obrovský strach, kdy se mnozí pod tlakem nechovali právě příkladně a stíny minulosti si s sebou nesou dál. To je asi hodně náročné, že?

Člověk nikdy neví, jak se v takové kritické situaci zachová. Je strašně těžké někoho odsuzovat. Ale je tam důležitý moment smíření a odpuštění. Druhým i sobě. To bych ráda v takové situaci řešila stejným způsobem.

Vraťme se ještě k autorovi. Ať už jeho postavy byly jakékoli a působí občas tragikomicky, autor se jim při všech jejich nedostatcích nevysmívá a jsou věrohodné. Jak vidíte tento moment vy?

Přesně tak to vnímám. Pokud by ten problém byl jiný, mohl by se odehrát v jiné rodině. Já jsem v té hře „poznala“ v některých reakcích a situacích své známé a příbuzné.

Jde o drama, což v tomto případě ale nevylučuje, že třeba i nezdařený pokus o sebevraždu může působit komicky. Je cítit při téhle hře, že smích diváků je trochu jiný? Je to tak, v hledišti se lidé v řadě případů spíše jen pousmějí.