EPIKON – magazín o cestování, rybolovu, jídle, hudbě a dalších vášních | 1.10.2023 | Václav Fikar |

Na začátku bylo okupační filmové drama s komediálními momenty „Musíme si pomáhat“ (2000), na konci překvapivě muzikál (2023). Uvádí ho Západočeské divadlo v Chebu a nutno hned zkraje uvést, že muzikálová adaptace divácky úspěšného filmu tvůrčího dua Jan Hřebejk – Petr Jarchovský je výborná. Zpracováním, hudbou a hereckými výkony.

Příběh filmu diváci dobře znají. Jeho děj se odehrává za 2. světové války. Bezdětní manželé Čížkovi (Bolek Polívka a Anna Šišková) začnou ve svém bytě ukrývat židovského uprchlíka Davida Wienera (Csongor Kassai), syna bývalého továrníka, který Čížka před válkou zaměstnával. Čížek si je vědom nebezpečí, do něhož přivedl nejen svou rodinu, ale i sousedy v ulici, nicméně pomoc mladému Wienerovi má za samozřejmou věc, jelikož továrníka Wienera považoval za slušného člověka. Josef Čížek však není románovým hrdinou, který stojí chrabře a nezlomně proti veškerému nebezpečí. Je jako kdokoliv z nás, a proto – navzdory hrdinskému činu – denně umírá strachy.
Jeho přirozené obavy značně přiživuje skutečnost, že do bytu Čížkových pravidelně dochází jistý Horst Prohaska (Jaroslav Dušek). Poloviční Čech, poloviční Němec. Také Prohaska kdysi pracoval u továrníka Wienera, nyní však slouží nacistickému Německu. Je excentrický, velmi sebevědomý a průhledně zahleděný do Čížkové, byť oficiálně dochází na návštěvy za bývalým kolegou Josefem Čížkem.
Děj vrcholí na samém konci války, když se karta obrátí a dosud vítězící Němci prohrají. Tehdy se Čížkovi ocitají možná v největším nebezpečí, které najednou nehrozí od Němců, ale od Čechů. Jsou to totiž sousedé Čížkových, kteří osvoboditele upozorní, že k Čížkům za války docházel kolaborant. Nácek Prohaska.

Scénárista Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk přivedli na svět film o tragikomické podobě hrdinství, v němž se prolíná drama se situační komikou. Film ve své době zaujal diváky i kritiku a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co tato dvojice společně zrealizovala.
Ostatně zaujal také za hranicemi naší země. V USA dosáhly tržby výše tří milionů dolarů za tři měsíce promítání. A film viděli také diváci v Polsku, Švýcarsku, Velké Británii, Německu a dokonce i v Asii.
Snímek získal hlavní ceny festivalů ve Vancouveru a v Sydney, pět Českých lvů a v neposlední řadě nominaci na Oscara za neanglicky mluvený film za rok 2000.
Avšak že by byl jednou adaptovaný do muzikálové podoby, tehdy tvůrce filmu ani nenapadlo. Jenomže stalo se. Nikoliv však v Praze, či Brně, jak by možná někteří diváci předpokládali, ale v nejzápadnějším profesionálním divadle v Česku. V Chebu.

Muzikálová podoba známého filmu je společným dílem uměleckého šéfa Západočeského divadla v Chebu a režiséra Zdeňka Bartoše, dramaturgyně Petry Richter Kohutové a autorů hudby Matěje Kroupy a Jindřicha Volfa. Zatímco pro zkušeného hudebníka, klavíristu Jindřicha Volfa šlo o skladatelský muzikálový debut, Matěj Kroupa (diriguje v chebském a karlovarském divadle) už má coby divadelní skladatel zkušenosti. Složil mimo jiné scénickou hudbu k nové inscenaci Národního divadla v Praze – Naši furianti. Oba hudební autoři odvedli v Chebu výbornou práci. Zkomponovali pestrou, avšak zcela kompaktní hudbu, která v podání karlovarského swingového Big Bandu diváky baví a zároveň je udržuje v pozornosti. A jež jde svojí náladou naproti jednotlivým textům (autor textů Zdeněk Bartoš).

Pobavila mě například humorná Klepla pepka Kepkeho, kde jsem ocenil zábavnou slovní hříčku tváří tvář tragickému, současně ale pro některé šťastnému momentu. Hravý jazykolam, fakticky vzešlý z aktuálního popisu skutečného stavu věci.
Pěveckým výkonům herců nelze zhola nic vytknout, stejně jako hereckým výkonům samotným. Především pak výkony čtyř hlavních postav jsou bravurní.
Daniel Mišák, který vystudoval muzikálové herectví na JAMU pod vedením docentky Sylvy Talpové, doslova září v roli slizkého kolaboranta Horsta Prohasky. Cítí se v ní jako štika ve vodě, alespoň tak na mě působí, a každým krokem po jevišti, každou replikou dokazuje, že patří mezi nejvýraznější osobnosti Západočeského divadla.
Totéž platí o Pavle Janiššové. Marii Čížkovou, která na jednu stranu trpělivě a úspěšně čelí svodům vlezlého „Wursta“ a současně pečuje o ukrývaného židovského uprchlíka, hraje mistrovsky. Narozdíl od původní filmové předlohy, poněkud uťápnuté, hraje Janiššová svoji postavu částečně jinak. Její Čížková zůstává rovněž velmi slušnou a bázlivou ženou, je však energičtější a zdá se mi, že v některých momentech i vnitřně silnější. Ostatně právě za mimořádný jevištní výkon v „Musíme si pomáhat“ se chebská herečka objevila v širší nominaci na divadelní Cenu Thálie 2023 v kategorii Muzikál, opereta a jiné hudebně-dramatické žánry. Nakonec zůstalo jen u této širší nominace, což ale nevadí, neboť už jen samotná nominace je pro herečku velkým oceněním, stejně jako jsou nominace herců a dalších umělců oceněním pro každou profesionální divadelní scénu v Česku. Mimochodem, právě Pavla Janiššová už jednu sošku Thálie v minulosti získala. V roce 2015 obdržela Thálii pro umělce do 33 let.
V dalších z hlavních rolí podávají výborné výkony Jiří Švec (Josef Čížek) a Jan Hanny Firla (ukrývaný židovský uprchlík David Wiener).
Znamenité výkony čtyř hlavních postav, odehrávající se většinou v bytě bezdětných manželů Čížkových, se ale po celou dobu pevně opírají o podobně kvalitní výkony herců v menších rolích.
Vladimíra Vítová je jistotou pro všechny formáty rolí. Velké i malé, vážné i komediální. Zde hraje Libuši Šimáčkovou, sousedku Čížkových. A přestože prostor Šimáčkové je spíše malý, Vladimíra Vítová jej dokáže bravurně využít a svoji postavu v daný krátký okamžik nechat vyniknout.
Mě osobně bavil esesák v podání Petra Németha. Jakkoliv jeho uniforma a pistole v ruce vyvolávají napětí a u některých diváků i nepříjemné asociace, jeho repliky jsou většinou humorné a opravdu baví. Zvlášť tam, kde protíná cestu a komplikuje život Josefu Čížkovi.
A totéž mohu říct o postavě doktora Fischera, který si v podání Viktora Braunreitera komicky pohrává jak se svým psem, tak zejména s němčinou.

Když se vše takto sejde, není divu, že vyprodané divadlo aplauduje hercům vestoje. Původní chebský muzikál, který vznikl v koprodukci s karlovarským městským divadlem, se opravdu povedl a své filmové předloze nedělá vůbec žádnou ostudu. Právě naopak.
Muzikálová adaptace má sice svůj osobitý úvod i na něj navazující závěr a logicky se také drží některých divadelních postupů, jinak ale jako by diváci v hledišti sledovali děj úspěšného filmu naživo. A úspěšné je nyní už také jeho muzikálové provedení.

Muzikál „Musíme si pomáhat“ uvedlo Západočeské divadlo v Chebu ve světové premiéře 1. dubna letošního roku.
„Jsem opravdu nadšený,“ rozplýval se po premiéře režisér Jan Hřebejk. „Večer před premiérou jsem přilétl z New Yorku, kde jsem byl týden. A při premiéře tady v Chebu jsem měl pocit, že jsem na Broadwayi a že jsem si ten pobyt o den protáhl. Jsem nesmírně rád, s jakou invencí k tomu adaptátoři přistoupili,“ nešetřil slovy chvály. A muzikál oslovil i scénáristu Petra Jarchovského, který se se vyprodané premiéry tehdy rovněž zúčastnil. „Je pěkné, jak se toho v Západočeském divadle zmocnili. Ten svůj text tam vidím, chovají se k němu uctivě. A přidávají k němu muziku a písničky. To je obrovský výkon, líbilo se mi to. Klobouk dolů,“ pomyslně smekl.

Mohu-li soudit, v právě započaté nové divadelní sezóně bude muzikál o slušných Češích v těžké době válečné okupace, o jejich hrdinství i zbabělosti, patřit mezi ty, na něž se budou lístky shánět dlouho dopředu.