divadelni.net | 24. 01. 2026 | Adéla Vondráková
Začátkem letošní sezony se ukázalo, že loutkové divadlo pro předškolní děti je hluboce třaskavé téma, které dokáže nebývale rozvášnit skutečně širokou veřejnost. Po letní premiéře Západočeského divadla v Chebu se totiž v září naplno rozhořela vášnivá diskuse plná nejrůznějších pejorativ o nejnovější inscenaci Mami, tati, co je sex? Tehdy však představení málokdo skutečně viděl. Nicméně v lednu s inscenací hostovalo Západočeské divadlo v Žižkovském divadle v Praze. Jaká tedy ta chebská divadelní rozbuška je?
Tvůrci v čele s autorkou a režisérkou Danou Račkovou vycházeli z knihy Sex je vtipný slovo kanadského dětského psychologa Coryho Silverberga a výtvarnice Fiony Smyth. Komiksová kniha vyšla v češtině už v roce 2022 (v loňském roce ji doplnila kniha Jak se dělá dítě stejných autorů, obě vyšly v nakladatelství IDEA) a jejím cílem je respektujícím, seriózním a citlivým způsobem pomoci otevřít dětem choulostivé téma sexu a sexuality. A tyto cíle pak samozřejmě sledovala i divadelní inscenace. Jenže základním kamenem úrazu se v bouřlivé diskusi stalo už samotné téma. Ostatně i to, že se o inscenaci začínalo debatovat ještě před její premiérou, napovídá, že problémem asi nebudou zvolená inscenační řešení.
Otázka, kdy a zda vůbec je třeba u dětí otevírat témata sexuality a pohlaví, je jistě zásadní. Stejně podstatná je však otázka, jak o nich mluvit. V Západočeském divadle se vydali cestou jakési upřímné pravdivosti. Po vzoru knižní předlohy nazývají věci pravými jmény (penis je penis a vulva je vulva), žádných infantilních označení, včeliček a čmeláčků se diváci nedočkají. Přesto inscenace nepůsobí vulgárně ani nepatřičně.
Děj je situován do dětské šatny v jakési škole, kde jednoho odpoledne objeví děti (manekýni pro jednoho až dva vodiče) papírek s legračním slovem „sex“. Od té chvíle se vydávají na jakousi moderovanou pouť objevováním toho, co slovo vlastně znamená a co všechno s ním souvisí. Jejich destinací se stane snový Lunapark tělo, kde se v několika zastávkách seznámí s různými podobami ženských a mužských intimních partií, následuje exkurze do významu a podstaty slov „dotek“ a „láska“. Čtyři děti, které jsou hlavními aktéry inscenace, svou zvídavostí, dotazy i vtípky vlastně suplují malé diváky v hledišti a herci a herečky je vedou s živou energií adekvátní malým dětem a s hereckou spontánností a upřímností. Přiznanost vodičů i silná neiluzivnost loutek, jejichž dryáčnicky barevná podoba vychází z komiksové předlohy a zároveň nezapře rukopis výtvarnice Báry Čechové, pak vedou herce k příjemné nadsázce, odstupu a hravosti.
Je pravda, že v inscenaci se objevují různé lehce bizarní momenty, například když se ukáže, že průvodcem v lunaparku bude obří kapybara (ztvárněná hercem v kostýmu), ty však u dětského publika vyvolávají odlehčující smích. Svět dětské kultury je navíc takových úkazů plný, takže pro dětského diváka se jedná o cosi poměrně přirozeného. Také ztvárnění intimních partií může působit překvapivě: zadková obrazárna, vulvová louka, penisový les a zmrzlinárna poprsí. Například vulvy ztělesňují různé typy dotvořených orchidejí, penisové stromy pak představují objekty nezaměnitelně falické a zároveň nerealistické. Přímočarost a realismus textu jsou tak v kontrastu, možná až určitém rozporu s výtvarnou metaforou na jevišti, což může působit disharmonicky. Jakási metafora je ale pro téma i divadlo nutná a volba neiluzivního až surreálního prostředí je proto logická.
Velkým přínosem inscenace je pozornost věnovaná tomu, že není třeba se stydět a že je důležité vnímat se pozitivně – což je shrnuto do pravidelně se opakující repliky pana kapybary: „A to je v pořádku.“ Nesmírně podstatná je pak pasáž o nastavování hranic a o utajených dotycích, které nikdy nejsou vinou dětí a o kterých je třeba vždy někomu říct. V těchto nejdůležitějších chvílích inscenace opouští svůj divadelní rámec a je přímočaře didaktická, což je – příznačně – v pořádku. Pro pětileté děti totiž není možné tak důležité sdělení schovávat do jinotajů.
Zvolené téma je náročné, v tvorbě pro děti více než okrajové a zároveň dle odborníků na dětskou psychologii i zcela zásadní. Jako takové klade tvůrcům nespočet překážek a nutí je k přehodnocení zajetých tvůrčích přístupů. Inscenace Mami, tati, co je sex? se proto pohybuje na hranici plnohodnotného divadla a inscenované přednášky, když se do výkladového rámce snaží vložit dějový příběh a prostor pro vyjevení charakterů postav. Z této dvojakosti pak ovšem vzniká i určité pnutí uvnitř struktury díla. Na druhou stranu se však jedná o inscenaci služební, která sleduje trochu jiné cíle než běžné divadelní představení a jejíž forma tomu odpovídá. Stejně tak odpovídá možnostem a schopnostem malých diváků a soudě podle reakcí v sále se jí daří cílové publikum oslovit.
Skuteční odborníci se sice v zásadě shodují a data jasně ukazují, že informovanost přináší nezanedbatelné benefity, ale otázku, kdy a zda vůbec s dětmi mluvit o sexu, si přece jen musí zodpovědět rodiče. A protože je to právě ono ožehavé téma, je skvělé, že v dnešním světě existují možnosti, jak si mohou pomoci – ať už prostřednictvím knih, nebo právě divadla. K inscenaci navíc divadlo poskytuje i doprovodný program a materiály pro práci před představením i po něm, stejně tak nabízí pedagogům možnost přijít se na představení podívat předem a zhodnotit, zda je pro jejich kolektiv vhodné.
To, co se ve veřejném prostoru kolem divadla strhlo, naprosto neodpovídá realitě inscenace. Zatímco jsou tvůrcům vyčítány absurdity typu, že připravují půdu pro pedofily, ti dělají pravý opak: snaží se u dětí o osvětu, tak aby sobě a světu rozuměly natolik, že dokážou cokoli nepříjemného, nevhodného či přímo nepřijatelného nejenom poznat, ale i zarazit. Západočeské divadlo v Chebu na sebe zkrátka vzalo nelehký úkol, ale zhostilo se ho poctivě a s náležitou péčí. A to je přece v pořádku.
Západočeské divadlo v Chebu – Dana Račková: Mami, tati, co je sex? Režie Dana Račková, dramaturgie Martina Pokorná, scéna Pavel Kodeda, loutky a kostýmy Bára Čechová, hudba Jan Šikl. Premiéra 15. června 2025 (psáno z uvedení 11. ledna 2026 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana).