blok Podhoubí | 12.10.2023 | Michaela Svobodová |

Přes to, že mou plzeňskou domácí pracovnu dělí od chebského divadla hodinka a půl, a to včetně procházky na vlak, podařilo se mi letos zavítat na Festival Divadla jednoho herce poprvé, ačkoliv inscenace tamního souboru sleduji pravidelně. Tradiční bienále se koná od roku 1980, a jak jsem zjistila, těší se velké oblibě diváků. Poté, co v roce 2004 magistrát nepodpořil chod stálého souboru Karlovarského městského divadla, je Západočeské divadlo v Chebu jediným profesionálním souborem v Karlovarském kraji a sjíždějí se sem lidé ze všech jeho koutů. „Pro nás je to už tradice,“ řekl mi třeba jeden sympatický starší pár s tím, že bydlí „na louce u Mariánských Lázní“. Na festivalu jsou zastoupené tuzemské i zahraniční soubory a svůj podíl na programu mají i chebští. Letos byla spojovacím článkem všech představení „silná osobní výpověď“, za všechny zmíním alespoň inscenace Cikánský boxer nebo Jedu do Magadanu: Neboj se a nepros čerpající z vězeňského deníku běloruského anarchisty.

První festivalový den, ve čtvrtek 5. října, vyrážím na otočku na představení Baletky, zřejmě už kultovní inscenaci Miřenky Čechové. (Kvůli covidu a jiným nezdarům mě zatím míjela.) Knižní předlohu považuji za hodně silnou výpověď o dospívání ve svazujícím prostředí, o necitlivé výchově mladých tanečnic, o přístupu k vlastnímu tělu, psychických problémech, poruše příjmu potravy a dalších velmi osobních tématech. Nevěděla jsem, jak budou diváci reagovat třeba na nahotu na scéně, stále mám v živé paměti pobouřené reakce na inscenaci Vojcka v režii SKUTRů v plzeňském DJKT. Nicméně Miřenka Čechová si vysloužila potlesk vstoje a také z odposlechnutých reakcí v divadelním klubu se mi potvrdilo, že diváci vnímali její hostování jako mimořádnou událost.

V sobotu začínám inscenací maďarské performerky Rity Góbi Dva metry čtvereční. Vyrovnává se v ní s tématem osamělosti a izolovanosti starých lidí. V malinkém prostoru vymezeném rámem z latí rozehrává řadu dojemných, ale i komických a hlavně nečekaných situací. Mladá drobná tanečnice je k nepoznání, téměř celý obličej jí zakývá maska, výslednou image ještě dotváří brýle a šedá paruka. Vyjadřuje se beze slov, zejména ladnými pohyby rukou. Miniaturní scéna je vybavená židlí na kolečkách a malým stolečkem, který má ale řadu vynalézavých vychytávek, třeba bezednou skleničku nebo rychlerostoucí květinu. Stará dáma bojuje s mobilem, se svou zapomnětlivostí, neustále něco hledá v kapsách zástěry, občas se v mikrospánku vrací ke své taneční kariéře. Je to dojemná a zároveň nápaditá a zábavná sólová kreace.

Dalším bodem programu je inscenace Sabra – Matka s dcerou v nové zemi, autobiografická zpověď izraelské herečky Netty Yaschin. Ta přišla ve svých osmi letech s rodiči do Izraele během vystěhovalecké vlny Židů ze SSSR v 70. letech. Těsně před představením se dozvídám o vypuknutí války v Izraeli, do divadelního klubu totiž přichází vyděšená herečka a hledá režisérku Asnat Zibil. Organizační tým festivalu pak pomáhá hledat ubytování pro rodinu režisérky, domů se vrátit nemohou. I přes otřesnou situaci odehrává Netta, statná energická žena s ohnivě rudými vlasy, strhující one woman show. Během představení na sebe bere roli své matky a svého dívčího já. Do komplikovaného vztahu dvou žen se promítá matčina bolestná zkušenost s holocaustem, ztráta společenského statusu po emigraci, chudoba i pocit odcizenosti v nové zemi. Po představení následuje beseda, po které si ještě s Nettou přicházejí diváci povídat osobně. Je velmi přátelská, se všemi si podává ruce. Svěřuje se, že se právě rozhodla odstěhovat se do Austrálie. Žila tam patnáct let a před časem se vrátila do Izraele pečovat o starou maminku. „Já už v Izraeli nemůžu dýchat, teď když máma není a je válka, mám zase důvod odejít.“

Do odlehčené atmosféry následujícího představení se chvíli nemůžu dostat. Pak ale performerovi Pavlu Serišovi přistupuji na hru. Klaun, mim, stand-up komik a pedagog brněnské JAMU přiváží hodinu a půl dlouhou DADA revue. Vlastně je to úctyhodná stopáž na tento žánr. Jak název napovídá, Seriš pracuje s nahodilostí, pohrává si se svými asociacemi, které dál rozvíjí. Během nespoutaného řádění vystřídá desítky rolí od mnoha druhů zvířat, skokana přes imaginární švihadlo, šíleného folkaře po polského hodinového manžela se sebevražednými sklony. Ačkoliv jsou jednotlivé skeče vlastně nesourodé, celek drží kupodivu dobře pohromadě. Všechny postavy a témata se nakonec potkávají na imaginárním tržišti, kde se jejich osudy nečekaně splétají. I když mě osobně oslovují spíš závažnější kusy, fyzické nasazení Seriše, jeho mimické dovednosti i humor, který se obejde bez vulgarit a laciností, jsou obdivuhodné.

V divadelním klubu zjišťuji, že za barem stojí vedoucí obchodního oddělení. Divadlo tady funguje spíš jako rodinný podnik a komunita, takže na nějaké pracovní zařazení nebo přesčasy se nehraje. Ptám se, jak moc je zdejší publikum konzervativní a jak přijímá progresivní režijní přístupy nebo právě nahotu. „Myslím, že pokud diváci cítí, že je nahota v inscenaci opodstatněně, tak s tím nemají žádný problém, s jedním titulem jsme tady měli potíže, ale teď třeba hrajeme Mikve, kde jsou herečky svlečené, ale patří to tam, je to decentní,“ popisuje mi Hana Jiřinová, zatímco mi vaří kávu. Festival má podle ní věrné diváky, kteří obrážejí všechna představení. „Vidíte, tady přicházejí, ti chodí na všechno.“ Zajímá mě, jestli je pro divadlo určitou výhodou, že je z Chebu všude daleko a že tady vlastně není velká kulturní konkurence. „To si rozhodně nemyslím, je to tu dost kulturní, lidé mají divadlo rádi, je to taková silná tradice,“ doplňuje věrná divačka, která přišla také pomoct na bar.

Během dřívějších návštěv chebského divadla i festivalového programu jsem měla dojem, že zdejší publikum se dobře vyrovnává s moderními režijními přístupy i s těžkými tématy. To mi potvrdila i dramaturgyně Martina Pokorná. (Podrobnější rozhovor s ní a dramaturgy dalších oblastních divadel chystáme.) Přehnaný konzervativismus se prý naštěstí tamnímu diváctvu vyhýbá. Je to zřejmě zásluhou dobré divadelní tradice, především z období 70. let, kdy zde působili režimem nemilovaní umělci jako Jan Grossman nebo Vlasta Chramostová. A také zásluhou práce předešlých dramaturgů Šimona Dominika, Marty Ljubkové nebo Aleny Zemančíkové. Co ale festivalu chybí, je zájem odborné veřejnosti a diváků ze vzdálenějších destinací, přece jen odlehlá poloha nejzápadnějšího profesionálního divadla má své výhody i nevýhody.

Michaela Svobodová