Shylock mezi byznysmeny

V Západočeském divadle v Chebu se režisér Zdeněk Bartoš pokusil přiblížit Kupce benátského především mladšímu divákovi a i přes některé problematické momenty se mu to podařilo. Především zasadil děj do současných kulis s typickými reáliemi dnešní doby. Antonio spekuluje na burze, zprávy o Porciiných ženiších přicházejí z mobilu, filmová projekce předvádí další výdobytky moderní civilizace včetně letadla odvážejícího prchající Jessiku s Lorenzem. Nic z toho ale nepůsobí samoúčelně a násilně, naopak jde o autentické pozadí, z něhož se tím pregnantněji vydělují pohádkové motivy, především pak scéna tří skříněk, z nichž jen jedna skrývá Porciin portrét a s ním i její ruku. Právě v ní spojuje režisér nápaditou parodii obou nápadníků s uměle magickým momentem, v němž poselství skříněk zaznívá nadosobním tónem.

Na rozdíl od Porciina vypočítávání všech dřívějších uchazečů o její krásu a peníze, z nichž vidíme pouze obuv a charakterizující pohyby nohou. Nekonečně nudný monolog se tak promění v jeden z nejvtipnějších momentů hry. Sama Porcie Vladimíry Vítové je energická, samostatná a rozhodná, přitom ale citlivá mladá žena, která Bassania upřímně miluje. Ve své advokátské roli u soudu se Shylockem volí nekarikované, jednoduché prostředky, které jsou ale účinnější, než kdyby chtěla těžit komiku z mužského převleku. Navíc je Vítová technicky mimořádně dobře disponovaná, což se často nevidí ani na větších a slavnějších jevištích.

Přímočaré psychologizování

Bassanio, jeho a Antoniovi přátelé připomínají partu zlaté mládeže, která si chce hlavně užít. Ukáže se to třeba u soudu s Antoniem, na nějž reagují jako na napínavé fotbalové utkání, i když jemu jde o život. Sám Bassanio je zřejmě do Porcie zamilovaný, stejně tak jako cítí odpovědnost za Antoniovo neštěstí. Martin Jurajda ho hraje nejednoznačně s prudkostí, ale i nezodpovědností mládí, věci vidí dost černobíle a slovo tolerance je mu pochopitelně cizí.

Antonio Jana Vápeníka je spíše jeho otcovským přítelem než kumpánem do počtu. Sám Antonio dává nejzřetelněji najevo svou nechuť k Shylockovi, když si potajmu štítivě utře ruku, kterou mu musel podat při podpisu smlouvy. Režisér ale ve snaze ukázat, že člověk, kterému hrozí strašné mučení a smrt, prožívá duševní trauma, nechal herce předvádět takovou studii strachu, neurózy a stresu, že ve výsledku působí až jako karikatura. Ani upravený Shakespeare takové psychologizování nesnese.

Jaké je ale uprostřed toho všeho místo Žida Shylocka? Pavel Marek ho hraje velmi střídmě, vlastně jeho židovství nijak zvlášť nezdůrazňuje, jde spíše o několik málo vnějších znaků. Hodně se naučil od svých křesťanských kolegů, snad ale proti jejich bezskrupulóznosti přece jen ctí tradici a víru. Těžko odhadnout, co cítí k dceři Jessice. Bartoš totiž maximálně zvýrazňuje motiv až cynického vztahu dcery k otci, který je obrazem rozpadu rodiny jako takové. Škoda, že pak další ze Shylockových klíčových scén obětuje efektnímu nápadu, když mu zprávy o uprchlé Jessice Žid Tubal telefonuje a přitom ve filmových dotáčkách sledujeme s jeho pohybem nejrůznější chebská zákoutí. Publikum nadšené tím, jak poznává známá místa, nevěnuje zrovna velkou pozornost tomu, co se Shylock dozvídá a jak na to reaguje. Vůbec největší problém inscenace ale představuje její závěr. Zatímco nahoře se rozjíždí divoký mejdan, dole je násilně křtěn Shylock. Uvědomují si inscenátoři, že tenhle krutý paradox nemůže vyjít? Mladé publikum se s mejdanem jednoznačně identifikuje. Ovšem postavu, která si zdaleka nezískala během hry jen sympatie, jakési „lití vody na hlavu“ předem odsuzuje? V lepším případě k zasmání, v horším k pocitu, že si to nakonec ten Shylock všechno zasloužil.

JANA PATEROVÁ| méně |